Zastoupení v daňovém řízení a vázanost správce daně rozhodčím nálezem

Správnímu řízení v této kauze předcházelo rozhodčí řízení, které bylo uzavřeno nálezem, jímž byla konstatována absolutní neplatnost jednostranného právního úkonu zmocnitele, aniž by se rozhodčí orgán vyjádřil k podstatě a řešení sporu stran dohody o zastoupení.

Nejvyšší správní soud tak provedl rozbor podstaty plné moci a dospěl k závěru, že nebylo v pravomoci rozhodčího orgánu vyslovit neplatnost tohoto jednostranného úkonu. Plná moc pouze prokazuje vůči třetím osobám uzavření dohody o zastoupení mezi zmocněncem a zmocnitelem, přičemž obsah této dohody a rozsah zmocnění zmocněnce je nutno vykládat především z vůle zmocněnce a zmocnitele při uzavírání dohody o zastoupení a z jejich následného jednání a chování. Proto pokud subjekty dlouhodobě vystupovaly před správcem daně jako zástupce a zastoupený a nedoručily mu žádný úkon, kterým by projevily vůli zastoupení ukončit, je nutno vycházet z toho, že vztah zastoupení mezi nimi nadále trvá. Žádný jiný subjekt (s výjimkou § 11 zákona o správě daní a poplatků), ani rozhodčí orgán, do tohoto vztahu nemůže zasahovat, pokud spor o smluvní vztah zastoupení není předmětem sporu řešeného rozhodcem.

NSS obecně vyjadřuje své pochybnosti o pravomoci rozhodců ve věci vydání rozhodčího nálezu, nicméně mu nepřísluší věc řešit, neboť nejde o napadení nálezu dle § 27 zákona o rozhodčím řízení. Správce daně není však nálezem rozhodčího soudu ve věci posouzení otázky zastoupení v daňovém řízení vázán. Rozhodčí soud tvoří (narovnává) vztah mezi stranami, jeho nález v takové věci nemůže bezprostředně zavazovat správce daně, ani mít žádnou relevanci co do hodnocení zákonnosti postupu správce daně.

(Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 120/2009-47 ze dne 27.01.2010)