Dvojí výklad daňových předpisů

Skutkový problém v tomto případě představovala při daňové kontrole prověřovaná tvorba rezerv. Daňový subjekt tvořil v letech 1998 až 2000 rezervu na opravu hmotného majetku, kterou plánoval realizovat v roce 2001. Vzhledem ke stavu daného majetku však začal s opravou již v roce 2000, přičemž část vytvořené rezervy použil na tuto opravu a zbytek rozpustil do výnosů v roce 2001.

Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda je postup daňového subjektu přípustný z hlediska zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, a dospěl k závěru, že postup daňového subjektu tomuto zákonu nijak neodporuje. Tímto Nejvyšší správní soud potvrdil již vyslovený názor, že dospěje-li správce daně za použití běžných výkladových metod k vícero rovnocenně přesvědčivým výkladům, je nutno použít takový z nich, který je vůči daňovému subjektu mírnější. Je věcí státu, aby formuloval své daňové zákony natolik jednoznačně, srozumitelně, přesně a úplně, aby minimalizoval výkladové nejasnosti; v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou libovůli zákonodárce.

(Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 37/2008 ze dne 3.4.2009)

<< Zpět